Usedněte na trůn
Australská trojice mladíků SILVERCHAIR je zářivým příkladem toho, že hudební múza si své „oběti“ vybírá i mezi náctiletými. Když se ohlédneme do hudební historie, patří SILVERCHAIR k unikátu. Komu se poštěstilo ve svých patnácti, šestnácti prodávat svá alba v milionových nákladech?
Po vítězství v jedné regionální soutěži (1994) se trojici z australského Newcastlu otevřela vrátka k nahrávacímu kontraktu a záhy i do světa. Pokud chcete dělat muziku a přihodí se vám to, co se stalo SILVERCHAIR, musí studia stranou. Tím hlavním kamínkem, který strhl celou lavinu, byl jejich debut Frogstomp (1995), nahrávání bylo hotovo se vším všudy za devět dní. Nenáročné „nirvánovským“ punkem laděné skladby svým drivem přiváděly tisíce mladých lidí k šílenství. Právě srovnání s „novodobou“ NIRVANOU se hochům ze SILVERCHAIR vůbec nelíbí. Debut se usazuje v hudebních žebříčcích všech kontinentů. Začíná nekonečná šňůra koncertů, ale také nekonečný sběr vavřínů a nejrůznějších ocenění. Měsíc odpočinku a měsíc přípravy nového alba, toť opravdový kolotoč.
V červnu 1996 strávili SILVERCHAIR ve studiu Festival celé tři týdny. Na finální mix si Australané vyjeli do New Yorku. K ruce pozvali vyhledávané producentské eso, Andyho Wallace. Na albu Freak Show (1997) jsme už mohli zaznamenat jistý hudební posun. Skladby už nebyly tak přímočaré. Hoši se začali zajímat o větší spektrum nástrojů, což dodalo materiálu větší rozmanitost. Kolotoč se opět opakuje: turné, škola, turné, škola. Vytrvalí mladíci mají chuť svou šanci vyždímat až do poslední kapky. Prodejnost jejich alb překročila hranici čtyř milionů. I mladý organismus však potřebuje načerpat nové síly.
21. prosince 1997 se za Australany zavřela hladina. SILVERCHAIR odchází na zasloužený odpočinek, který trval až do loňského května. Zatímco jejich první alba vznikla v rekordně krátkém čase, na svůj třetí počin Neon Ballroom se hoši pořádně připravili. Myslím, že výsledek jejich práce bude pro všechny posluchače příjemným šokem. Takové dílo bych od osmnáctiletých mladíku opravdu nečekal!!! Může být někdo už v tak raném věku hudebně vyspělý? Kam bude jejich cesta po tak vysoko nasazené laťce směrovat? SILVERCHAIR zkrátka umí. Možná se zanedlouho přejmenují na GOLDCHAIR, úspěchů a zlatých medailí už by na to měli. Jedinou kaňkou na jejich tryskem letící kariéře jsou rozhovory s novináři. Už v minulosti se nejeden novinář měl možnost přesvědčit, že dělat rozhovor se SILVERCHAIR není žádný med. Nálada se v horké, mladé hlavě mění jako jarní počasí. Celá trojice bývá většinou skoupá na slovo, všechno z nich musíte doslova dolovat. Když si vzpomenu kolik jim je, tak mě to moc nepřekvapuje. První část rozhovoru má na svědomí baskytarista Chris Joannou. Takže pojďme dolovat …
Odkud voláš?
Dnes mám na programu celý den rozhovory, volám z australského Newcastlu.
Máš tuto činnost v lásce, nebo se lépe cítíš na pódiu se svým nástrojem?
Samo sebou dávám přednost koncertům, ale i tato činnost je pro SILVERCHAIR důležitá a můžu říci i celkem pozitivní.
Vím, že jste měli po skončení australského turné v prosinci 1997 dlouho pauzu. Jak jsi ji prožil?
Přestávka nám všem pomohla. Těšil jsem se, jak si odpočinu, trochu mi už začalo scházet domácí prostředí. Skoro jsem zapomněl, jaké to je vzbudit se doma a nevědět, co budu ten den dělat. Každý den jsem si mohl podle libosti zaplánovat svou činnost. Asi v červnu 1998 jsme začali s rukama připravovat nové album. Tentokrát jsme zaručeně absolvovali nejvíce předprodukcí v historii SILVERCHAIR. Někteří lidé tvrdí, že teprve třetí album ukáže, co v kapele je, my jsme samozřejmě na toto rčení nedali a zase makali na 100%. Docházelo k častým změnám skladeb, aranží atd., ale to je u tvůrčího procesu celkem běžné.
Dá se tedy konstatovat, že jste novému albu Neon Ballroom věnovali doposud nejvíce času?
Určitě. Dali jsme si opravdu záležet. Daleko více jsme experimentovali a hodně času jsme strávili hledáním toho správného zvuku. Dost nám také zabrala produkce. V porovnání s předchozími alby to byl opravdu časový přepych.
Změnila se v SILVERCHAIR nějak tvůrčí atmosféra, nebo stále leží největší tíha na Danielu Johnsovi?
Stále nejvíce skládá Daniel.
Při samotném nahrávání se ve studiu vystřídalo hodně zajímavých hostů. Jak jste všechny ty lidi kontaktovali a kdo měl hlavní slovo při jejich výběru?
Bylo to různé. S něčím jsme přišli my, něco navrhovali jiní. Do studia si vezmeš lidi proto, aby tvé album obohatili, nebo kupu kámošů, kteří ti pomůžou a je s nimi sranda. V našem případě to byla ta první verze. Na klávesám Jimma Moginieho (MIDNIGHT OIL) nám dal kontakt náš producent Nick Launay, který už dříve s MIDNIGHT OIL pracoval. Dalším významným hostem byl skvělý pianista David Helfgott, který napsal parto pro úvodní skladbu Emotion Sickness. Byli jsme šťastní, že si tento člověk na nás udělal čas. Vlastně to byla otázka několika telefonátů.
Myslíš, že měl Jimmi Moginie na vaši tvorbu nebo samotné nahrávání nějaký vliv? Každý z vašich hostů je přece silná muzikantská osobnost …
O nějakém vlivu se nedá v žádném případě hovořit. Všichni jsme však s obdivem vzhlíželi na jejich práci a hodně se přiučili. Každý z hostů do naší nahrávky vložil kus sebe.
Co například David Helfgott? Viděl jsem ho na společné fotce se zpěvákem Danielem. Vypadalo to, jako by se setkal otec a syn …
Ten obrázek se Davidovi moc nelíbí. Viděl jsi film Shine?
Bohužel ne …
Tak ten vznikl podle předlohy Davida Helfgotta. Je to opravdový příběh z jeho mládí. Přesné podrobnosti neznám, ale když byl David mladší, měl nějakou duševní poruchu nebo trauma. Proto vypadá trochu starší než opravdu je. Je to skvělý člověk a muzikant, až na to, že strašně rychle mluví. Kdo není na jeho rychlost zvyklí, zpočátku nemá šanci.
Jak bys popsal vaši spolupráci se symfonickým orchestrem v Sydney?
Nic zvláštního. Skladby, do kterých jsme chtěli vyzkoušet orchestr, jsme už měli předem nahrané. Muzikanti pouze přišli, chvíli nacvičovali a pak své party nahráli. Před těmito umělci by měl člověk smeknout. Musím dodat, že jsme je neviděli hrát v plné parádě něco složitějšího.
Co bys nám prozradil k vašemu dalšímu hostu Paulu Macovi?
Paul je v Austrálii hodně oblíbeným muzikantem. V minulosti jsme s ním udělali několik vydařených remixů, takže jsme ho chtěli opět pozvat do studia, nic víc.
Co takový jazzový pianista Chris Abrahams?
Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že Chris pro nás dřív něco dělal. Všechny hosty bych shrnul jednou větou – hlavní je najít toho správného člověk ve správný čas.
Proč opět producent Nick Launay (SEMISONIC, MIDNIGHT OIL) a studiový inženýr Kevin Shirley (BLACK CROWES, AEROSMITH)?
Nicka jsme si vybrali, protože jeho nápady jsou těm našim nejbližší. Dobře si s ním rozumíme a ve studiu je něco jako čtvrtý člen kapely. Výtečně nás chápe. V žádném případě se nejedná o nějakou producentskou bitvu nebo buzeraci. Kevin je zase perfektní pro výsledný mix. Společnost těchto dvou lidí nám hodně pomohla, jak po profesionální, tak po psychické stránce. Samotný proces nahrávání a míchačky probíhal ve stejném duchu jako u našich dřívějších alb. Tedy nahrávalo se v Sydney a míchalo v Los Angeles. Teď už dobře víme, že americká studia jsou přece jenom vybavena o něco lépe. Takže se opět finalizovalo v L.A.
Pokud se nepletu, vašim prvním vystoupením po více než roční pauze byl festival Peaches And Cream v Cobramu. Jaké to bylo?
Tohle zase úplná pravda není. Před tímto fesťákem jsme si dali dvě zahřívací kola v našem domovském Newcastlu. Na koncert jsem se hodně těšil a zároveň byl i strašně nervózní, protože ta pauza byla opravdu dosti dlouhá. Hodně jsme před samotnou akcí zkoušeli a pilovali vše do poslední mrtě. Prozatím všechna vystoupení dopadla velice dobře, i samotný festival v Combramu. Pak sme odehráli několik málo koncertů v Londýně, New Yorku, New Orleansu a samozřejmě doma v Austrálii.
Která skladba patří na albu mezi tvé nejoblíbenější?
Je to určitě Emotion Sickness. Na albu jsou i věci, které vyvolají náladu našich starších alb Spawn Again nebo Satin Sheets. Osobně se mi libí právě ty nové, odlišné skladby.
Po prvním poslechu Neon Ballroom jsem měl pocit, že poslouchám kapelu, která už hraje více než deset let. Hodně se změnil váš hudební výraz. V písních se objevuje pestré spektrum nálad, nejrůznějších nástrojů. Kam se vytratila vaše mladická nasranost?
Je nám jasné, že se to mnoha fandům nebude zpočátku pozdávat, ale i my dospíváme. Nechci říct, že už jsme hotoví muzikanti, ale naše zájmy se s přibývajícím věkem různí. To je docela přirozené. Danielovy texty jsou mnohem více osobní.
Na albu se oproti minulosti objevilo větší množství kláves. Jak tento fakt budete řešit na turné?
Tento problém jsme už vyřešili. Chceme, aby si lidé na turné co nejvíce vychutnali naše skladby, tak jak je uslyší na albu, proto jsme se rozhodli, že na turné přijmeme klávesáka. Koncem loňského roku jsme uspořádali konkurz, kde jsme vyzkoušeli několik adeptů. Ze sedmi přihlášených lidí se nám nejvíce zamlouval Sam Holloway. Je to všestranný muzikant. I když s námi nebyl ve studiu, velice rychle si nové skladby osvojil. Sam dříve hrál v melbournské kapele CORDRAZINE. Je mu 22 let, takže bude z naší čtveřice na pódiu nejstarší. První zatěžkávací zkoušky dopadly dobře, takže se těším regulérní turné. Na minulém turné jste SILVERCHAIR mohli vidět jako trojici, kterou vždy při písni Abuse Me doplnil na rytmickou kytaru šéf naší posádky Bailey Holloway. Aby nevznikly nějaké pochybnosti, musím dodat, že Sam a Bailey nejsou v žádném příbuzenském poměru.
Budete připravovat nějaký videoklip?
Jeden jsme už natočili, je k našemu prvnímu singlu Anthem For The Year 2000. Je to celkem zajímavý klip, kde jsme použili trochu industriální prostředí a hodně mladých lidí. Další budeme připravovat podle toho, která skladba půjde na singl s pořadovým číslem dvě, prozatím to vypadá na Ana’s Song.
Odkdy se vlastně datuje vznik SILVERCHAIR?
Bylo to asi kolem roku 1993/1994. Vlastně by se dalo říci, že jsme už existovali v roce 1992. To jsme však hráli nejrůznější coververze. V našich začátcích jsme poslouchali různé kapely, jako LED ZEPPELIN, BLACK SABBATH a také hodně desek a cédéček od mých rodičů. Ti měli kupodivu na můj hudební vývoj docela velký vliv. Ani jsem se moc nezajímal o australskou scénu, byl jsem na to ještě příliš mladý. Hltal jsem to, co poslouchal můj otec.
V roce 1994 jste se stali vítězi jedné hudební soutěže doma v Austrálii. Co to pro vás znamenalo?
Byl to první velký krok. V té době jsme zrovna moc často nekoncertovali, takže jsme byli vděční za každý kšeft. Od účasti jsme si nic valného neslibovali. Vítězství nám urychlilo cestu k podpisu smlouvy. Zanedlouho jsme už nahrávali první EP Tomorrow.
V čem vidíš příčinu toho, že jste se ihned po vydání debutového alba Frogstomp dostali do všemožných hitparád?
Na tuto otázku ti nedokážu přesně odpovědět. Kdyby kapely věděly, kdy mají vydat svůj debut, aby se staly úspěšnými, asi by to už dnes vypadalo jinak. Zkrátka jsme vydali album a ono se chytlo. Nejdříve jsme jeho úspěch pocítili samozřejmě doma v Austrálii, pak se to však začalo šířit jako lavina a my z toho byli dost vykulení. Jako začínající kapela jsme se zřejmě přesně v tu dobu trefili do toho, co chtěli mladí slyšet, to je vždy to nejtěžší. Pouze jsme vydali to, co jsme měli na skladě, zbytek už byl osud. Vím, že nám k úspěchu také pomohla dobrá propagační kampaň naší firmy. Na světě vychází spousta kvalitní muziky, která by měla na to dostat se do vyšších sfér. Kapelám však chybí dobrá firma a management, který by ten krok nahoru obstaral. Muzikanti na to sami nestačí.
Nepocítili jste problémy ve škole, když po vás firma požadovala, abyste vyjeli na první turné?
Měli jsme hromské štěstí, že ředitel naší školy měl pro naše muzicírování pochopení. Ve všem nám vycházel vstříc. Nevím, jak by to dopadlo někde jinde.
Jak vaše studia dopadla a chystáte se v nich pokračovat?
No. (smích) Většinu už máme za sebou. Nejde to zase tak rychle, jak bychom si představovali. Momentálně máme docela odlišný studijní plán. Ještě mi něco chybí. Vím, že jsme měli všechno hned dokončit. Na povrch však vylezla otázka: studium, nebo hudba? Kdybychom čekali, až dokončíme školu, určitě bychom v hudbě nebyli tam, kde jsme, a to samé platí i opačně. Hudba a koncerty vám zaberou opravdu veškerý čas. Jestli budu ve studiu někde pokračovat, to prozatím nevím, momentálně na to nebude čas, chceme hrát.
Jak jste řešili svá první vystoupení s rodiči?
Když jsme začínali, tak nám ještě nebylo šestnáct, takže zpočátku s námi vždy někdo z rodičů jezdil. Později jsme už na to měli lidi, kteří se o nás starali. Problémy jsme měli několikrát v Americe, kde nás nechtěli pustit do klubu, ve kterém jsme měli hrát. Někdy to byly docela komické příběhy, když nám ochranka nevěřila a všechno musel vysvětlovat až manažer. Párkrát nám jako důkaz posloužilo naše CD. Nyní je nám osmnáct, takže je všechno v pořádku.
Byl to tvůj sen, stát se muzikantem?
Když jsem byl na škole, byl to jeden z mých snů. Nikdo nemohl vědět, že to všechno vezme tak rychlý spád. Mám zálibu v autech a kdybych se dnes neživil hraním na baskytaru, asi bych pracoval jako automechanik.
Jaké máš vzpomínky na společné turné s RED HOT CHILLI PEPPEERS?
Jen ty nejlepší. Jsou to výborní muzikanti, společníci a šprýmaři. Jejich publikum je velice otevřené a přijalo nás velice mile.
Na které dosavadní turné máš ty nejlepší vzpomínky?
Za těch několik málo roků jsme toho stihli odehrát opravdu hodně. Do mých vzpomínek se asi nejvíce zapsaly koncerty v rámci australského festivalu Big Day Out z roku 1995. Tenkrát to pro nás byl ten největší festival, byli jsme ohromeni. Z dalších našich cest velice rád vzpomínám na první turné v Jižní Americe. Lidé byli fantastičtí. Odehráli jsme nějaké koncerty odděleně s CYPRESS HILL a SEX PISTOLS. Přestože obě kapely hrají docela něco jiného, lidé nás jako předskokany brali. Jižní Amerika je velice zajímavý kontinent a i když tam jsou sociální rozdíly daleko propastnější, lidé tam jsou v pohodě. Na cestování se mi líbí poznávání nejrůznějších zemí, kultur a náboženství. Je to fajn, když si každý den můžete zahrát, zablbnout a potom se něco o dané zemi, městu dozvědět. Je to vlastně taková hodina zeměpisu.
Jak budete vaše nové album Neon Ballroom propagovat?
Už máme za sebou promotruné po Evropě a Americe a nyní konečně vyrazíme na koncerty v březnu se budeme pohybovat po Státech, v dubnu se přesuneme do Evropy. Pojdeme jako headlineři, tato pozice bude pro naši propagaci samozřejmě nejvýhodnější. Pokud se nám naskytne možnost jet na turné s nějakou větší kapelou, bude záležet na podmínkách. První turné bude trvat asi dva měsíce, potom si doma odpočineme a pojedeme zase dál. Když jsme začínali, o nějakém odpočinku nemohla být ani řeč: z koncertu na koncert, z kontinentu na kontinent. Teď se chceme mezi jednotlivými štacemi trochu více zregenerovat.
Mnohým klukům se takový sen, živit se od svých šestnácti let hudbou, asi nenaskytne. Myslíš, že vás tato skutečnost nějak změnila?
Myslím, že jako člověk jsem se nezměnil. Změnilo se naše okolí, na turné jsme neustále obklopeni staršími lidmi, takže jsme asi trochu dříve dospěli. Byly i doby, kdy se mi po bezstarostné školní docházce trochu stýskalo.
A co vaše fanynky?
Jsem rád, že naši hudbu poslouchají i holky. Není to zase nějaká mánie, i když některé dívky umí docela pěkně vysokofrekvenčně pištět. Všude se najdou holky, které se do vás zblázní. Nějak se o to nezajímám. Momentálně mám svou přítelkyni, která mě bezmezně podporuje.
Nebude jí vadit, že strávíš většinu roku na cestách v obležení jiných, lačných slečen?
Moc dobře ví, jak to na našem turné chodí. Máme se rádi. Jediné co nám zbývá je věřit si.
Co pro SILVERCHAIR znamená image? Na vašich nových fotkách jste všichni shodili své dlouhé vlasy …
Krátké vlasy mám už dva a půl roku. Byl jsem v kapele první, kdo se ostříhal. Nevím, co tím sledují ostatní. Naše vizáž se nemění rok od roku, tak jako to dělají některé kapely. Prostě jsem se rozhodl ostříhat. Za prvé je to pohodlnější, za druhé je nám celkem jedno, co kdo nosí na hlavě. Za SILVERCHAIR hovoří hudba.
Na projížďku novým albem Neon Ballroom vás nyní zve hlavní postava SILVERCHAIR Daniel Johns:
Emotion Sickness
Kdybych měl vybrat jednu skladbu, která by vám naznačila náladu našeho alba, tak by to jednoznačně byla právě Emotion Sickness. Pro mě je tato skladba tím nejlepším, co jsem doposud složil. Hrát ve studiu společně s člověkem jako je David Helfgott, prostě sen. Jsem na tuto skladbu hodně hrdý. Rozhodli jsme se, že ji dáme jako první. Lidé budou určitě na začátek očekávat nějakou rychlou věc. Tato orchestrálka jim musí vyrazit dech.
Anthem For The Year 2000
Jednou v noci jsem měl hodně barevný sen. Zdálo se mi, že hrajeme na nějakém velkém stadionu, něco jako Wembley. Byly tam desítky tisíc lidí, všichni měli zvednuté ruce nad hlavou a tleskali. Vzbudil jsem se někdy kolem půl čtvrté ráno a řekl si, že když lidé tohle dokážou udělat, musím o tom napsat skladbu. Sedl jsem a napsal hymnickou rockově znějící věc. Text pojednává o rebelii mladých lidí proti těm, kteří si myslí, že jsou na tomto světě mnohem důležitější. Nepotřebujeme přece poslouchat lidi v oblecích, kteří nám neustále tlučou do hlavy, co máme dělat a jak to má správně být. Buďte sami sebou! Refrén je dost sarkastický, neměli byste ho brát docela vážně.
Ana’s Song (Open Fire)
Vždycky jsem měl potřebu skládat písničky, které popisují mé vnitřní pocity. Už mi pár lidí naznačilo, že tento text asi někteří nepochopí. Na žádné kompromisy jsem prozatím nepřistoupil a v budoucnu nic takového nechystám. Myslím, že to všichni pochopí, i když se jim to zprvu nebude zdát. Ana, to je mozaika lidí, je to skupina lidí, kteří žijí ve svém světě plném zmatku. Na prvním albu jsem dost často používal vyšší vokál. Myslím, že to není moje parketa.
Spawn Again
Text se zabývá problematikou pokusů na zvířatech. Je to po hudební stránce asi nejtěžší věc, jakou jsme doposud stvořili. Najdete v ní hodně zajímavých zvuků. Na soundtrack Spawn jsme použili jinou verzi, než kterou uslyšíte na albu. Bylo by škoda takovou skladbu nechat pouze na soundtracku.
Miss You Love
Hodně lidí si tuto píseň spojuje s láskou, něco jako love song. To je však pravý opak! Je to o tom, jak člověku ta pravá láska schází, a proto se tak píseň jmenuje. Všechno pochopíte, když si přečtete samotný text skladby, je to totální anti-love song. Kdyby byla o čisté lásce, tak by se zaručeně stala ještě úspěšnější…
Dearest Helpless
Tato skladba byla mezi prvními z nového alba, které jsem přinesl klukům k posouzení. Je to celkem chul, tak jsem s tím přišel co nejdříve, aby se to někam později neztratilo. Skladba je docela odlišná od těch tvrdších, které jsme v minulosti udělali. Když jsem to klukům zahrál, Ben se na mě podíval a řekl: „Tohle je krásně příšerné …“
Do You Feel The Same
Můj otec je oddaným fanouškem Neila Younga. Když jsem mu pouštěl demoverzi téhle písně, pozorně si ji poslechl a řekl: „Něco tomu chybí. Ta skladba by potřebovala kytarové sólo.“ Byl jsem z toho dosti znuděn, nakonec jsem to překousl a nahrál tam to sólo. Reakce mého otce byla o 180% lepší: „To je ono, teď to má ten správný feeling.“
Black Tangled Heart
Opravdu nevím, jak bych vám tuto skladbu popsal … Textově je to docela blízké Miss You Love, rozdíl je v tom, že je to o notný kus depresivnější. Všechno se na vás hroutí, totální kolaps. Nemáte, koho byste se chytli. To ve skladbě znázorňují výbuchy a hluk. Chtěl jsem, aby měla líbivé i drsné pasáže.
Point Of View
Cítíte se strašně zranitelní a někdo toho chce zneužít. Hudebně je to rockově šlapající věc. Líbí se mi pro svou jednoduchost, musí vás to chytit. Na albu máme dost skladeb, které by se daly nazvat komplikované. Je fajn, když si můžete na chvíli odpočinout. Když se někomu nebudou líbit naše nové věci, na této skladbě pozná, že stále hrajeme rockovou muziku.
Satin Sheets
Určitě nejenergičtější skladba. Chtěli jsme, aby to znělo špinavě, nasraně. Je to punkově laděná věc, kterou z toho normálu trochu vyvedl Paul Mac. Vím, že většina pankáčů nemá ráda přílišné změny. Líbí se jim právě ta jednoduchost. My jsme to pojali trochu jinak.
Pain Pastel Princess
Hodně se mi líbí smyčcové nástroje v této skladbě. Je to vlastně dílo Jane Scarpatoni. Je tam hodně rytmických změn, celkově je tato píseň hodně těžká. Jelikož nemám žádné klasické hudební vzdělání a neznám pojmy, bylo těžké se s muzikanty domluvit. Nakonec jsem se jim musel za svou indispozici omluvit, ale dopadlo to dobře.
Steam Will Rise
Rytmická sekce mi zde hodně připomíná nahrávky z osmdesátých let. Demoverze této skladby zněla docela jinak. Bylo to hodně tiché a uhlazené. Rozhodli jsme se pro změnu. Pěkné melodie přebíjí ta hlučná, dupající rytmika.
Komentáře
Přehled komentářů
Ahojky, dík za textík, neon ballroom je něco jako moje srdcovka, díky němu jsem silverchair objevila a i pocitově moc dobrá placka.
díky!
(sc4eva, 27. 4. 2009 20:29)
Super, díky moc, že jsi sem ten rozhovor dala! To je snad první rozhovor, kde se Chris dostal pořádně ke slovu :-)
Jen tak
(Derrry, 20. 7. 2009 22:15)